čtvrtek 19. dubna 2018

Razítko vykoupené krví

Po všech peripetiích a proučených třech a půl měsících slavnostně oznamuji, že je ze mě autorizovaný inženýr v oboru pozemních staveb. Jsem na sebe vážně pyšná.

Od pondělka pořád jenom spím. Dolehla na mě tíha okamžiku a dávám se duševně i fyzicky do pořádku. Ráno, myšleno v normální ráno a né ve tři, nejsem schopná vstát na budík, z nové knihy, co jsem dostala od dětí jsem přečetla už celé tři strany. Dnes mi přijde moje odměna mně samotné za výkon hodný inžinýra - o tom později, s fotkami z přípravy, výroby a snad i dokončení, ale víte jak to s tím mým pletením je.
Podivně podivuhodně se mi ulevilo. Všecko ze mě spadlo, najednou mám pocit nebývalé lehkosti. Najednou jako bych nic moc nemusela, jen chodit do práce, žádné bonusové večery nebo rána, hlavu mám lehkou jako pírko a náladu bezvýhradně skvělou. Mám pocit, že konečně letos žiju. A navíc je venku tak krásně. Sochám koupelnu v Křelově, která bude překrásná, to je jisté. Obzvlášť když vím, jak je to s tou parozábranou nad podhledem, člověku je hnedka radostněji, když vůbec ví, co parozábrana je. 

Tady v Křelově mají na zahradě takovou sekačku samohonku. Řeknu vám, to je kosmický jak něco! Šobrstá se to tady po trávníku hala bala, jak pylové zrnko v Petriho misce, tam a zpátky od úsvitu do soumraku, jsem z toho div živá. Je to fakt srandovní. Majitelé odjeli kamsi za teplem, ale sekačka seká. My boucháme koupelnu, sekačka seká. Nehledí doleva doprava a jede. To je mi sympatický, žádný řeči, prostě maká. A trávník maj´ nóbl, to by můj muž záviděl.

Děcka, jsem ráda, že už bude všecko zase jako dřív. Takže možná brzo nazhle!
-vM-

Žádné komentáře:

Okomentovat