středa 31. ledna 2018

Bojovníci

Mnohdy si říkám, že sem můžu napsat cokoli, protože to nikdo beztak nečte. O víkendu se ale ukázalo, že přestože se jeví, že to nikdo nečte, někdo to sem tam vlastně čte. (Moc literárně zdařilý úvod, což?) 

Tak poslouchejte. Přijela M. z L. (s otázkou k dva roky starému článku tady!) S pochybami o průběhu života, manželství, soužití, práci a zábavě, zkrátka na kus řeči o životě. Nutno dodat, že mě těší, že jsou lidi, které zajímá můj názor. Dělá to dobře mému egu a dodává pocitu důležitosti, to přiznávám. Poté, co jsme otočily život ze všech stran a převrátily jej naruby, jsme se jaksi shodly na pár aspektech, co ještě snesitelné je a co už je za hranicí. Myslím, že ta hranice v sobě sama musí být něčím přesným určena. Víkend pro mě končil tak nějak jistotou, že znám hranici.

Včera jsme s chotěm viděli film, který s mou hranicí mocně zamával. Tvrdím, že někdy je nutné vydržet. Počkat než něco samo nějak vyhnije, nebo se přetvoří v něco nového, dalšího. M., jestli jsem mluvila o "výdrži", podívej se na ten film. Ne, že by ukazoval co se vydržet , za mě ukazuje, kde až může žena hranice mít. Srovnej, zvaž, posuď. Z tohoto pohledu podnětné.

zdroj

Jinak film zcela bez komentáře. Šílenství. Zlo. Děs. A už nechci jet na Nový Zéland.

-vM-

3 komentáře: