úterý 5. prosince 2017

Jak jsem byla ve Vídni.

Letos to byl dvacátý ročník. A dvacet let se to děje pořád stejně. Takže je čas, abych Vám to řekla pěkně od plic, jak tento - vždy první adventní víkend- strávím uspokojováním těch nejnižších potřeb. A nákup bot k tomu patří taky, to dá rozum.

V pátek šampíčko na hotelu, vítačka, dárky pro všechny. Ježíšek před Ježíškem. Už dvacet let spíme ve stejném hotelu, nebo si alespoň jiné ubytování nepamatuju. Tak, jak to kdysi býval hotel vlastně nový, dneska je to dobře udržované retro. A navíc z okna vidíte na Schönnbrunn, což taky není k zahození.  Navzdory "jen" 3 hvězdám je to ubytování navýsost příjemné. Takové hotely se mi prostě líbí. A líbí se mi, že recepční, který je tam už taky nejméně dvacet let, si nás všechny pamatuje jmény.

Páteční večer jezdíme na "Heurige". Mladá vína, která nepiju, půlka pečeného kuřete anebo žebra. Nikdy nic jiného. A furt dobrý, to jako jo.

V sobotu ráno snídaně, a pak koupit pod hotelem botinky, jak říká Barrrunka. Letos se koupilo snad 15 krabic bot (všechny ženský, všechny děti). A co se mě týče, je to jedna z nejvtipnějších tradic, jaké kdy můj otec zavedl. 15 lidí "z východu" vtrhne do botárny, zaměstná tři prodavačky na 140%, tradičně se zkomplikuje placení, protože to stojí tolik, že to platební terminál, nikoli však platební karta, nepokouše. 


Následuje cesta U-bahnem na Naschmarkt. Koupit koření, někdy něco z druhé strany, kde je blešák. Na konci strany s potravinami je stánek Nordsee. Tam neskutečné množství tygřích krevet a šampíčka. Poslední roky si ty krevety užívají hlavně děti a my dospělí na ně s šampíčkem v ruce hledíme. Je až s podivem, jakou rychlostí se je naučily vdechovat.

Přes Mariahilferstrasse do Steindelgasse na vídeňský řízek. Taxíkem domů, spinkat.

Na sedmou k Plachuttovi, kde za nejluxusnější žhrádlo světa necháte měsíční plat a ještě s širokým úsměvem. Ten pocit, kdy se máte plný břicho hovězího a toho nejlepšího vývaru na světě je prostě k nezaplacení. Tafelspitz je pokrm, který se připravuje už od doby Franz Josefa. V Česku se jen zřídkakdy bourá kráva tak, abyste dostali květovou špičku, ale sem tam se dá sehnat. Pak potřebujete ještě mraky zeleniny a asi dvacet hodin a výsledek, tradá, je na světě. Kdybyste někdy měli šetřit na návštěvu nějaké restaurace, šetřte na večeři tady. Nikdy jsem nic lepšího nejedla (ale možná je to tím, že na vývaru a hovězím mase mám závislost).

V neděli tradičně ráno po snídani do Albertiny. Letos jsme teda vynechali, ale jinak chodíme pravidelně. Trocha kultury nikoho nezabije. A dokud jsme neměli děti, taky jsme v pátek chodili do divadla. Ono až s dětma to vlastně získalo takový jednoduchý scénář. Kam taky chcete chodit s dvěma až třema kočárama. Ale děti rostou, takže kdo ví. Třeba, než nás na kolečkách začnou strkat ony, obnovíme i tradici divadelní, muzejní anebo založíme nějakou novou. 

Na těchto víkendech se mi líbí, že nejpozději v pátek večer v deset někdo brečí, pohádá se nebo dostane nějaké děcko na zadek. Všichni ostatní z toho mají legraci, ale v podstatě se nikdy neví, na koho to vyjde letos. Faktor nahodilosti, to je to. Je to celé úsměvné, protože jsme velká rodina, která drží pospolu a všichni jsme si vzájemně dost podobní. Naše reakce jsou obdobné, jakkoli každá z rodin má svá specifika. Kupříkladu můj bratranec když vypění, naběhne mu na čele žíla velikosti Nilu, teta zase nadává strejdovi a napomíná ho, aby tolik nejedl, já nebo Barrrunka obvykle pláčem, děti se posekají kvůli řízku, někdo se někde zapomene, na někoho se někde čeká, někdo někam vůbec nedorazí. Je to celé vtipný kolotoč, který jakkoli je každoročně stejný, nikdy není stejný jako ten předchozí.

-vM-

Žádné komentáře:

Okomentovat