čtvrtek 25. května 2017

Co bylo dřív? Vejce nebo slepice?

Viděla jsem ten film a pocit marnosti ve mně narůstá. Někomu se žití jeví jako ta nejpřirozenější věc na světě, jinému se nedaří ani nadechnout bez pocitu bolesti. Katarze se blíží silou hurikánu a není možné se před ní schovat. Je to jako zabřednout do bažiny. Ta smradlavá hmota vtahuje dolů, není proti tomu obrany, naopak, čím víc se člověk snaží vymanit, tím rychleji klesá. Nebo tekuté písky, o těch toho mnoho nevím, jen mě to tak napadlo.
Ráno vstát a těšit se z nového dne, jít do práce rád, užít si práci, něco dokázat, dokázat něco vytvořit. Těšit se z hodin s dětmi, poslouchat, co jim táhne hlavou, zamyslet se nad tím, neodsoudit, ale zvážit. Těšit se z přítomnosti toho, s kým jste se z nějakého důvodu rozhodli strávit život, po jehož boku chcete usínat. Věřit, že tento způsob bytí je ten pravý, vybraný, vyvolený.


Nebo usnout v slzách z viděného příběhu, usínat s oteklýma očima a plným nosem, hlavou plnou zmatku, který má zjevné řešení, jehož není možné dosáhnout. Celou noc prochrápat a ráno se vzbudit zbitá. Rozladěnost od samého otevření očí, protivné kafe, žádná snídaně, žádné dobré ráno miláčku, žádné dobré ráno vůbec, zapomenout půlku věcí, muset se vracet, vztek roste a plní břicho nechutí, vracet se, křičet na ty dva, co ani nemůžou vědět, co (zas) je, jet do práce s pocitem marnosti, co dneska můžu změnit?, vypít druhé kafe a naplnit si tělo pocitem kyselosti, oči stále slepené, beztvaré. Cítit se bídně, ublíženě, ne šťastně, nešťastně?
Skutečně má člověk vždycky na výběr? Opravdu existuje i jiná možnost? Je i cesta B, když A je neprůchozí, neprůjezdná, nepropustná. Nepropustná. Neprodyšně uzavřená. Zakonzervovaná.
Jsou dva. Jeden malý a druhý velký. Jeden hermeticky uzavřený, druhý čitelný. Jeden dýchá pomaleji, namáhavě, druhý snadno, rychle, často se mu rozbuší srdce. Jeden hledí dovnitř, druhý zase ven. Jeden zřídka zaslechne zvuky směřující k němu, druhý slyší i to, co nikdo neřekl, ani si nepomyslel. Pravidelný rytmus vlaku na kolejích se rozhodí, nepatrně. Čím dál jede, tím se disharmonie zvětšuje, už nestačí přidat rychlost, aby to nebylo slyšet, aby to bylo možné skrýt. Všechno, i kola vlaku se otáčí. Všechno se pohybuje a vrací v kruhu. Za čas, nikdo neví přesně kdy, se kola vzájemně pootočí, doběhnou se, tak, že souladu zase dosáhnou. Jedno kolo musí přidat. To je to, stačí, když jedno kolo přidá nebo možná ubere a rytmus se srovná. Aby koleje duněly tím správným zvukem.

Možná je v tom naděje. Ale taky v tom může být čirá a nefalšovaná beznaděj. Bezmoc. Neschopnost prodloužit krok a srovnat nesrovnalosti. Naštěstí po zimě vždycky přijde jaro. Vím to, protože jsem četla Hemingwaye. Vím to, protože věřím, že tento způsob bytí je ten pravý, vybraný, vyvolený.
-vM-

1 komentář:

  1. To, co je vně, je jen obraz, odraz toho, co je v nás. Otoč se k sobě. Vždy je cesta. Tvoříme ji sami. důležité je uvědomění, chtít a snaha. Určitě to bolí, ale stojí to za to. ��

    OdpovědětVymazat