neděle 1. května 2016

….do-Peru-áno !!!


aneb  "Přátelé, máte to za sebou"

         V tom jeepu (teda byla to Toyota - jako většina aut v této zeměpisné šířce a délce) s náma seděl ještě jeden pár. On: muž kolem 40, osmahlý sluncem a větry, polodlouhé tmavě hnědé vlasy, bradka - na první pohled amerikánec. Ona : bledá dívka kol 25, takový evropský typ, sportovní postavy, ale žádná "třasořitka" jak bývají běžkyně (že matko), spíš fotbalistka nebo tak. Krčili se vzadu na lavičce kufru Toyoty, ale na rozdíl od nás ovládali krom angličtiny aji hovorově španělštinu, čímž nás v "potravinovém řetězci" hravě přeskočili.   Edson se nám ze začátku něco snažil vysvětlit, ale když jsme chápali sotva polovinu jeho "hatmatilky", "macho z lavičky" nám to s evidentní nechutí překládal. No, sympatie, teda spíš nesympatie byly oboustranné. To nám to pěkně začalo!!

         První problém na sebe nenechal dlouho čekat a při vjezdu na salar musel Edson podmáznout policistu (že by neměl řidičák?) a byl trochu problém s pasem našeho kolegy. jak nám obratem vysvětlil , je sice amerikánec, ale žil dlouhá léta v Řecku, amerikánský pas tím PRÝ pozbyl, a tak jezdí na Albánský. No super…. ještě si měl požádat Lukašenka….. Ona je opravdu Němka. Východní. Z Berlína. A hrála házenou. A jsou manželé. Seznámili se před 3 roky v Chile, od té doby cestují spolu a před půl rokem se vzali. No, tihle opravdu nebudou mít debilní děti …… jak by řekl MUDr. Šafránek.
      
   První půlden jsme si všichni trochu odtrpěli, ale po obědě na salaru nás vyzvali ke spolupráci na focení a tak se všechno nějak nastartovalo k lepčímu. U focení jsme se fakt všichni bavili a i atmosféra od té doby byla báječná. Na prvním bivaku jsme se tak nějak popředstavovali…. On: říkejte mi jak chcete…. ale nějaké jméno máš v pasu…..jo, ale to nepoužívám…..a jak Ti teda říká žena…..jak kdy, tak mi říkejte Bobby. Bobby Braun….. hmm, neznám blbější pseudonym. Ona je Léoni…. Lea? ….. ne, Leóni. No, trochu netypické jméno pro Němku z východního bloku, ale budiž. Ono, na těch 2 je toho víc netypického. Cestují. Vlastně od seznámení a ještě 2 roky budou. Pak se usadí v Řecku na ostrově, postaví si hotel a budou mít kupu dětí. Hmm, někdy si připadám hrozně konzervativní a hodně starej.

         Bobby měl s sebou dvě flašky: ta první byla Teacher´s whisky a byla plná pouze z 1/3. Dorazili jsme ji první večer. Druhá byla plná rockové muziky a tu jsme valili zbylé dny na cestách. Ony se totiž Edsonovy písně nějaké místní královny diskoték nedaly poslouchat. Ve všech skladbách bylo zajímavé to, že všechny verše v písni se 2x za sebou opakovaly. Bylo to jako když Uhlíř se Svěrákem předzpívávají školní třídě. Brutus!!!
        
 Těžko se nám s nimi loučilo a musím říct, že i jejich sympatie byly nehrané. Léoni bylo 2 dny dost blbě, takže zůstala na hotelu, ale Bobby se s námi přišel rozloučit před návratem do LaPaz a to to nebylo blízko. Nakonec jsme se ještě potkali v LaPaz na autobusáku a od té doby sledujeme jejich světoběžnictví aspoň pomocí sociální sítě.
      
   Oba s sebou tahali zrcadlovky s brašnou plnou objektivů, tak doufám, že od nich vymámím nějakou fotku……

         A to je vlastně všechno. Návrat do Peru a putování na magické Machu Picchu bylo krásné a náročné, ale museli jsme si vystačit sami.

         Nejvýznamnější postavou našeho návratu byla managerka, které vedle nás seděla z Madridu do Mnichova. Ihned po transatlantickém letu jsme v dutém, ale free shopu zakoupili lahvinku chodícího Johnyho (jelikož  velká stála skoro stejně  jako malá, tak tu skoro největší) a maličko jsme oslavili návrat do hnízda. Na závěrečný "skok přes potok" jsme nastupovali , pravda, maličko v euforii. Možná za to mohl časový posun, snad jiná nadmořská výška……kdo ví!? Každopádně paní managerka v mírně obnošeném kostýmku (no, byl docela jetý) nám od první nanosekundy dávala najevo, jak námi hrubě opovrhuje. A to jsme fakt nebyli hluční. Zřejmě letěla na nějaký kongres ledvinářů, protože si chvíli procházela nějaké poznámky, pak se učila německá slovíčka a nakonec usnula (nebo to aspoň předstírala). Tak vidíte, že jsme  nebyli hluční!!!! Za její vstřícný přístup si vysloužila přezdívku : Drzoun jedna drzá, zvědavá, vošklivá, brejlatá……..! ha, kvízová otázka! Kdo ví? Jasně, Douchová!!!


         Ještě jedna věc se stala, ne nijak významná, ale lidský zdroj na hranici EU ně donutil vyzout si boty, vejít do EU bos, pak mi rozhrabali příruční batoh a milostivě mě pokynuli, jak, že mám vypadnout a jít dál. Hmm, nebudu sem tahat politiku a imigrační trapnosti, ale který z těch "chudáků" prchajících před chudobou musí vejít bos? No, moc jich asi není. Můj euroskepticismus se prohloubil. Ne, neberu se až tak vážně a to, že jsem se vyzul po 12-ti hodinovém letu bylo docela fajn, ale ……..

Focení s Bobbym a Léoni

Pod nosem starého Inky

Závěr (bez nás je to o hodně hezčí)

-71-