čtvrtek 12. listopadu 2015

Něco se stalo...

Do svojí  TOP 5 - 10 připisuji posledního Pulitzera. Vdechla jsem šest set stran na úkor spánku  a péče o rodinu. Už jsou to tři dny, co jsem dočetla a stále ve mně vězí hřejivý pocit z příběhu, který nechci ukončit knihou novou. Jsou světla, která nevidíme. Anthony Doerr. 

V týdnu minulém jsem byla podrobena přísné kritice z velmi nečekané strany. O to palčivěji dopadla rána na mou hlavu. Podlomila se mi kolena. I kdyby jen zlomek byl pravdou a skutečností, bylo by to děsivé. Něco se stalo.

Vzpomínám na to, jak jednoduché a snadné může být komunikovat s někým, kdo nesoudí a nehodnotí. Kdo nic neočekává. Kdo přijímá druhého bezvýhradně. Kdo umí říct přímo, během řeči: Už mlč, teď chci mluvit já! Tohle mi neříkej, nechci to slyšet! Jdi se bodnout se svými problémy, mám svoje, bavme se o čemkoli jiném! Jedna jediná na celém světě. Chybí mi. Stýská se mi po té přímosti a s ní spojené čitelnosti.

Přistihuji se, že zůstávám sama se sebou, což není příjemné.

V týdnu tomto jsem byla definitivně sražena na kolena. Já a moje představy o přátelství, které, jak se ukázalo, je už dávno mrtvé, se rozplynuly. Co na to říct. Jsem opařená přímostí zásahu. Nečekala jsem to.

Návrat k jehlicím. Třetí noc nespím. Dítě je nemocné. Moc. Víc než kdykoli předtím. Jsem zoufalá, mlátím jehlicema a hlídám útok nočních děsů, které přichází po deseti minutách spánku se strašlivou pravidelností. Má čtyřicítky už třetí den. Bojím se.

Stavba pokračuje. Už brzy se poprvé otočí diskokoule. Těch, které jsem si představovala u mého stolu, ubývá. Navzdory sebelítosti, které po třech probdělých nocích podléhám právě teď, je třeba zvednout hlavu a říct si, že je přirozené, že někdo nestojí o otevřené dveře, pohostinnost a náruč dokořán. Je přirozené, že tu hubatou pusu nad náručí někdo netráví. Je přirozené, že někdo netráví mě jako takovou. Neumím popsat, co mě na tom tak mate, ale cítím se znovu stejně marná jako na gymplu. Marná. Hloupá. Zmatená.  Kdy se to stalo? A proč mi někdo nic neřekl? Nestojí přátelství za tu větu: Bacha, teď šlapeš do hovna!?? Nerozumím tomu.

Před pár týdny jsem dostala od kolegů v práci kupón k Dobrovskému. Nakoupila jsem Doerra, Saturnina a knížku, co hned po zahlédnutí obalu prozradila typografa. Další krása z dílny Martina Peciny. Ten chlap je boží. Straka na šibenici.  Nádhera včetně obsahu slov.


Soňa Malinová je zvíře. Ta ženská snad nikdy nespí. Matka. Pracovitá. Schopná. Aktivní. Akční. Možná si koupím její hrnek. 

Musím říct, že poněkud postrádám význam tohoto místa. Má snad psaní ještě nějaký smysl? Myslím si, že ne.


Letošní rok je zlomový. V každém slova smyslu. Přistihla jsem se, že v duchu píšu poslední příspěvek v roce. Tradiční rekapitulaci 12 měsíců života. Letošní resumé se potácí stejně jako moje pocity. Avšak: Po každé zimě přijde jaro. Nakonec to tak vždycky je. 

-vM-


Žádné komentáře:

Okomentovat