neděle 24. května 2015

Stihnu všechno, fakt

Minulý víkend jsem si představovala  týden plný dramatu a že byl. Tedy, vlastně byl docela příjemný, jen jsem toho tolik stihla, že sama nechápu, kde na to beru čas. Jo, to je tím, že nemám manžela a děti. A navíc stále rezervy, mám rezervy. Protože, kdybych opravdu dělala usilovně, stihnu toho mnohem, mnohem víc. Příjemné zjištění. 

V pondělí jsem řešila zlosti z víkendu, mihla se ve škole, mihla se ještě někde, asi i v kanceláři a pak si hrála s dětmi na "boudo budko" (ha, já stihla i děti). 

V úterý jsem začala zkoušet u maturit. V příjemné atmosféře. Předseda byl příjemný čtyřicátník a jak jsem nabyla dojmu, že je mi sympatický - znamená, že jsem na něj dlouze mluvila. A taky, že se směje asi tak všemu co řeknu, usoudila jsem, že ač učitel téhož předmětu, do zkoušení mi mluvit nebude. Víte, co dělají učitelé, když nezkouší a sedí v učebně, kde probíhá jiná zkouška? Tak třeba na ipadu pečou muffiny nebo vyšetřují těhotné pacientky, jo, také se starají o farmu. A ukazují to předsedovi. A on se tomu směje. Asi proto, že tohle opravdu nikdy neviděl.


pinterest, jak jinak


A pak jsem vyrazila dvě studentky. Oprávněně. Jenomže u jedné jsem zapomněla, že má příjmení, jež ji oprávněně opravňovalo k hodnocení "prolezla s odřenýma ušima". Ovšem dotyčná by neprolezla ani vraty od garáže. Nevěděla nic. Lautr nic. 

Ve středu, v autě po cestě do práce, mi spoluzkoušející odpřednášel životopis jejího otce. Tak jsem usoudila, že můj otec má obdobně barvitý životopis a že případnou konfrontaci zvládnu. Nečekala jsem konfrontaci nejvyšší. Byla jsem na koberečku a nevěřila vlastním uším. Neřešilo se, že se někdo prostě na maturitu nenaučí, ale že je to moje vina. Protože asi tak 3 tisíce let a něco k tomu se jim do hlavy dostane mou usilovnou pílí a kresbou časové osy každou hodinu. 

A pak přijela umělkyně a otevřely jsme tribunu. Je krásná - tribuna i umělkyně. Opily jsme se jak zákon káže. Dozvěděla jsem se, jaké to je se rok neholit. Nikde! A nenosit podprsenku. A také jsem posbírala materiál pro Ženy a muži vol. III. Máte se na co těšit. Ženy se rozhodně víc stydí bavit o chlupech než o chlapech. 

Ve čtvrtek jsem odzkoušela poslední várku během dopoledne, zabalila malířku a vyjely jsme směr Bítov. Jako cesta dlouhá, místo kouzelné. A zima veliká. Banda dívek a čtyři učitelky. Malířka rozbalila aparaturu a udělala regulérní diskotéku. Abychom se zahřály.

V pátek jsem ji sbalila zase a jely jsme domů. A já na schůzku a pak na kontrolu rekonstrukce domu architektky matky. Bude to mít krásné. Vnitřní prostor bude krásný. A až se přenesu přes své pochyby, tak zde s ní budu sedět u největšího stolu, co jsem kdy viděla a pít. A odpovídat na zvídavé otázky jejich dětí. Jo, děti se vždy nakonec zeptají. Zde opět námět pro vol III, ovšem někteří muži to zde čtou, tak nevím, zda o to nepřijdete.

Přečíst sto stran a v sobotu kolokvium. Musím říct, že na pedagogickém minimu mám zábavné spolužáky. Převaha mužů je výhodou. Kolokvium splněno, upřímně, stačila účast. Z minulé zkoušky v indexu za A, upřímně, nechápu. Oběd u matky Terezy a jedno malé sladké obětí. A místo práce spánek, dlouhý.

V neděli, dnes, od šesti u stroje. Dokončena ministudie. Rodiče, pracovní schůzka a tanečnice s manželem. A ranní telefonát od jiné drahé. Jako mám fakt už hodně materiálu pro tu vol. trojku. Zajímavé je, že všechny příběhy mají jeden a tentýž společný základ. A propó, ještě jeden příběh. Muži se, když už nic, zdají být jedinečným námětem. 

Vzhůru sbírat náměty v dalším týdnu. Sbíráte nebo prožíváte? Co je lepší?

-vP-


Žádné komentáře:

Okomentovat