neděle 26. dubna 2015

Jsem blbá

Ať dělám co dělám, pořád vím, že selhávám. To vědomí je natolik intenzivní a stálé, že i v okamžicích, kdy se cítím dobře, najednou se dostaví a celou věc posune zpět na poslední políčko ve hře, kůň Napoli. V hlavě se objeví výstražný trojúhelník, černý mrak, člověk padající z vodopádu nazad, žádný skok a la James Bond, prostě propad. A hlava mi říká: Hele, neunáhluj se, semhle patříš! ..."protože naše místo je tady, tady v prdeli".

Poslední týdny byly krásné. Skutečně krásné. Žila jsem. Tak jak jsem chtěla. Práce byla tak úžasně tvůrčí a tolik svobodná, děti zdravé, nálada v domácím týmu výborná, rekonstrukce bez krizí a psycho-thrillerů, všechno tak nějak běželo, dny letěly a letěly. Až už jsou pryč. Jasno nad mojí hlavou se změnilo v tradiční polojasno, občas přeháňky.

Selhávám jako matka. Moje děti přivlekly vši. Nikdy jsem veš neviděla, tohle bylo moje první setkání. A vidět plnou hlavu hnid a mít je přebírat je zkrátka ekl. Ludmila to z bílého papíru rozhazovala po kuchyni tak dlouho, až než skončila ve vaně, kde radostně rozhazovala svoje zavšivené lokny a byla si pyšná, že je ostříhaná jako brácha. 5 mm. Strojkem. Musí je jí nechat, že holou hlavu nosí pyšně a mně se moc líbí. Jak sama prohlásila: Teď jsem konečně kočka.
Každopádně do radosti z totálního řešení a vzácného pocitu "teď jsme konečně undergroundoví rodiče" přišel úder do týla. Jsem hrozná, takhle zmršit děcko, už jí ty lokny nenarostou a to celé proto, že jsem lína jako veš vši vybírat.
Nutno dodat, že poslední dva dny zvažuju, jestli skutečně jsem tak líná, tak hrozná a tak dítě devastující matka, když jsem prostě nezvládla vybrat hnidy z jemných, loknatých vlasů, kde na každém z nich seděla jedna až dvě bílé svině, které hřebenem všivákem prokluzovaly jako nic.
Jako matka selhávám. Ani si nejsem schopná obhájit, že jsem udělala to, co jsem považovala za nejlepší. Neobhájím to před okolím. A co hůř, neobhájím to před sebou.

Selhávám jako architekt. Moje práce je hezká a dělám to, co se namane, kam mě postaví, tam mě najdou a mně to baví. Vyhovuje mi to. Navzdory poškolním ambicím změnit svět se přistihuju, že mi vyhovuje chodit pravidelně do práce, pravidelně dostat výplatu, pravidelně se zlobit, že moje práce není úplně kreativní, pravidelně šmudlit až na výjimky jednu průmyslovou halu za druhou. Ovšem pak přichází rozčarování v okamžiku, kdy mám být revoluční, mám něco vymyslet, mám ohromit chlápka, kterej běžně staví s anglickými architektonickými kancly. Mám ohromit jiného, jehož paní bude mít kuchyň 5 x 6 m a chce po mně, abych jí tam nakreslila dvouplotýnkový vařič.
Neumím ohromovat a neumím ani nikoho přesvědčit, že dvouplotna je dobrá do dětské kuchyňky. Neumím si říct o peníze, neumím se narovnat a říct ANO nebo NE. Selhávám. Nejvíc sama před sebou.

Na konci dne, kdy mám za to, že je naprosto všecko jak mám být se dozvím, že nic není tak jak má být, že všechno by mělo být ještě jinak. Ospravedlňuji se tím, že mi je přece můj muž nejblíž ze všech, že náš vztah je ten nejdůvěrnější ze všech vztahů, které s někým mám a že by tedy naše komunikace měla být ta nejsnazší a nejpřímočařejší. Není. Naopak se zdá, že je to ta nejtěžší. Zraňuji člověka, který je mi nejblíž. On zraňuje mě. Ale už jsme spolu tak dlouho, že nám to oběma ani nedochází. Upřímně nenávidím otázku: Proč už mě nechceš? Stejně tak on asi nenávidí moje slzy a zhrzené shrbené ego, které tvoří třetího v našem páru a vzdaluje se jen výjimečně. Selhávám jako manželka.

Jak přítelkyně taky nestojím za moc. Selhávám. Ublížila jsem, aniž bych si to uvědomila. A vlastně mi pořád nedochází proč se to vůbec děje. Hroutí se náš vaječný svět, aniž by o to někdo stál. Svět se točí bez našeho přičinění a netočí se správným směrem. Naše vaječné úsměvy tuhnou a na našich stárnoucích obličejích se drží jen tak tak. I to jsou asi dvě vejce do skla. I když lesk naší růžové boty lakované je teď právě jen na obrázku. Jak se můžu lesknout, když prokazatelně vím, že je všechno více či méně blbě?



Někdy přichází takový podivný pocit beznaděje, jsem zapasovaná do stavu nehybnosti, jako gumáky uvízlé v bahně nad kotníky. Můžu nohu vytáhnout, ale ztratím botu. Anebo můžu zůstat tam kde jsem i s gumákama. Otázkou tedy je, zda ty gumáky potřebuju? Anebo budou se ještě někdy hodit?
Umět se tak rozhodnout správně..., umět se tak zbavit svého druhého já..., ale byla bych to ještě já? Jací bychom byli, kdybychom nebyli takoví, jací jsme...
K čemu je to "co kdyby"?

Být tajnou skrýší ve skalách, kam děti ukládaj'  vše cenné
.... jako jehla když šije o samotě svůj osud, který nezná...


-vM-

1 komentář:

  1. Matko, nemachři! Všichni jsme blbí......čas od času....jen každý má holt jinou periodu....71

    OdpovědětVymazat