čtvrtek 5. března 2015

FAckTUL

Vždycky mě nakonec mrzí, že s vámi nesdílím každou jednu dílčí etapu příprav na cokoli zvlášť, protože závěr by vyzněl mnohem dramatičtěji, respektive pravděpodobně obdobně dramaticky, jako se něco ve skutečnosti stalo.

No poslechněte si tohle. Minulý týden v sobotu se konala velká událost. A to 20 let od založení fakulty architektury v Liberci. Sezváni byli studenti, absolventi, kompletní učitelský sbor, všichni, do ateliéru Karla Hubáčka, což je ten ateliér nad menzou, který se otvíral, když jsem byla myslím v druháku a za nás se mu říkalo prostě ateliér nad menzou.
Hojně jsem telefonovala se spolužačkami. Hojně jsem konzultovala s Pepe. Nakonec, kdy by nechtěl u této příležitosti zazářit.

Ve čtvrtek jsem si hodinu trhala obočí. A stříhala nehty.
V pátek jsem se sbalila a s celou famílií vyrazila do Libu.
V sobotu ráno jsem si nalakovala nehty. Dopoledne vyrazila na poslední nákupy, uvalila hromadu peněz, a pak se sešla s holkama. Seděly jsme v Huse, plkaly o blbostech, dětech, blbostech, naší stavbě, mé poťapané duši. Sem tam jsem je pustila i ke slovu. Prožila jsem si Terezu Pé, která se svým pražským šarmem komandovala servírku a já se mohla pohrčet smíchy. Vzpomínala jsem na to, jak mě v prváku srala. Z Prahe. O pár let později zdají se být věci jiné. Kdo by to byl řek. Nakonec, já jsem v prváku srala kdekoho.
No nic. V půl šesté jsme se šly převléct a že jako společně vyrazíme. Hlavně mě tu nenechávejte samotnou!
Ohó, zapomněla jsem říct, že v sobotu ráno mi kapku povolily nervy a já jsem zahájila den echt průjmem. Což je sice slovo slušné, ale nikterak vyjadřující intenzitu prožitku.
Jedu dál. V půl sedmé volám Pepe, že nejsem vůbec zářivá a že vypadám jak stará mladá a že se bojím a že to nedopadne a že a že a že.

Fotil Martin Prokeš. Ani jsem se ho neptala, jestli to můžu použít, tak snad odpustí.

No, na Husovce davy lidí, nervozita stoupá. V ateliéru tři zadky lidí. Smrad. Černý kašel. Neštovice. Známé tváře. Radost. Rozpaky. Trochu strach, ale né moc. Korzujeme, zdravíme se, vyptáváme a čekáme na sedm na ofiko zahájení.

Ahoj, jak se máš!
Kolik máš dětí?
Jak jsou starý?
A jména?
Kde pracuješ?
Máš hypotéku?
Kdys byl naposledy na dovolené?

Během vteřiny jsem věděla, že je zle. Znáte to? Žlutá kola před očima? Mravenčení u kořene nosu, nemoct se nadechnout? Omluvím se skupině a počítám, kolik kroků musím udělat, abych stihla dosednout na záchod. V ruce kelímek s vodou. V něm máčím milionkrát recyklovaný toaleťák a příchutí plátku pomeranče si utírám čelo a zátylek. Hlavně neomdlít. Zvracet do záchodu a kadit do kabelky? Kadit do záchodu a blít do kabelky? A když se neodemknu a lehnu, najde mě někdo? Za jak dlouho by mě někdo našel? Nelehneš. Nelehneš. Nelehneš. Jazyk na patře. Ze zadku tryská zelená voda. Navaluje se mi. Po třiceti minutách tohodle se mi trochu ulevilo. Už neomdlím. To se jako pozná. No, co mi to kape z čela? Proč jsem tak mokrá? Ledový to pot na mých pečlivě namalovaných lících. Triko durch. Sako durch, třas rukou. A pěkná zelená barva v obličeji.
Po hodině opouštím kabinu a lovím automat na kafe. Lovím automat na Colu. Je osm.
V deset jedno testovací pivo. Přece nepůjdu domů střízlivá! V jedenáct zimničnej třas a v půl dvanácté cesta domů. Ve dvanáct ležím v posteli a nejvíc ze všeho se mi chce brečet.
Ostatní skončili nad ránem. Byli tradičně vesměs v černém a na fotkách vypadají krásně. Já byla ve světle růžovém, což k zeleném obličeji nebylo úplně optimální. Nevydařené.
Pár lidí mě v průběhu večera označilo za zbytečně přísnou. Někteří chodí do práce na půl desátou, v poledne dvě hodiny na oběd a jsou tam do šesti. Jsou vyspaní, krásní a můžou odmítat zakázky, které nejsou v souladu s jejich přesvědčením. Někteří mají Grand Prix, jiní dělali ve Varech bazény v Puppu. A já? Tak mě to jaksi blbě doběhlo, ta moje pracovní nespokojenost. Ta moje věčná nespokojenost. V daném okamžiku jsem uvěřila tomu, že můj profesní život nestojí za nic. Najednou jsem se hrozně styděla a cítila se být jako král sráčů mezi těma všema černočernejma architektama. A když jsem si to připustila, už jsem tam nechtěla bejt. Někteří byli nalití, jiní zhulení, jiní moc milí, jiní až moc milí. A já přísná.

No neva. Skončili ve tři ráno ve Vokně.


Nezbývá než dodat, že jsem sama sobě si za ten uplynulý týden stihla prakticky všechno obhájit a vysvětlit. Napadaly mě odpovědi, které by bývaly byly vhodnější. Nicméně zelená voda tryská dál a já se těším na víkend, neboť moje internistka tvrdí, že se musím vyležet. Doctors Order.

-vM-

1 komentář:

  1. Mamko, to je ale psycho..... Asi se trapně opakuju, ale vyběhni do přírody. Takové jaro na trati může trochu zharmonizovat duši (aji peristaltiku).
    71

    OdpovědětVymazat