pondělí 9. března 2015

Optimismu není nikdy dost

Dnešní psaní ovlivnila –vP- a to hned dokonce 2x:

1/ Svým příspěvkem, kdy „ženě sedící“ se oči zalesknou a zalijí slzami .......viz videjo níže
     2/Vzkazem, že se jako těší na něco optimistického z mé klávesnice ........

Héééj, jako ............takže:

Při shlédnutí toho videja se mi v hlavě vybavil rozhovor :
.. "já jsem..."
"plakala?"
"jo"
"proč lidé pláčou?"
"nerozumím"
"co se při tom děje?"
"no, slzovody oči zvlhčují a tím je chrání, ale při citovém pohnutí je hyperaktivují.."
"ale proč je to tak?"
"já nevím"
"možná, možná jsou city tak silné, že už je tělo nezvládne a rozum mu to neumí vysvětlit, a proto pláče."

Zdroj : Město andělů (ČSFD ....74%)


         Poslední dobou mi nějako připadá, že se při každé příležitosti dojímám. Nejvíc mě berou šťastné konce pohádek a hned potom euforie prvních polistopadových let ve „Vyprávěj“ nebo smrt babi Běty (pro neznalé prababička hlavního hrdiny, taková ukázka antikomunistického světonázoru). Ale hlavně úspěchy našich sportovců – hlavně, když stojí na stupínku nejvyšším a hrajou jim ten straý dobrý song „Kde domov můj....“. Ne, že bych přímo slzel jako krokodýl, ale v očích se zaleskne nějaká kapka nostalgie nebo nějaké jiné ......ie. Jo, aji ironmanům se to stává....... Akorát jim hrozí předčasná koroze obvodového pláště....

         Pohádky si prostí lidé vymýšleli, aby si ulehčili ve své těžké robotě. Aby se jim lépe usínalo, když je na zádech pálila stopa od drábova karabáče. Nechali krále, šlechtice nebo jen hamižného souseda odnést do pekla, proměnili ho navždy v kámen nebo jen ho vytrestali nějakou hnusnou prací, kterou musel vykonávat – nejlépe na dobu neurčitou či až se nad nimi někdo ustrne..... nejpíš jim to vlévalo optimismus a sílu k překonávání každodenních útrap.

Krásný optimistický obrázek jsem ti našla:-) via pinterest


         Jo, optimismu není nikdy dost. I já jsem v posledních týdnech podlehl zcela racionálně nepodloženému optimismu. Možná v tom hrají roli skvěle strávené jarní prázdniny, možná jsem jen podlehl sebeklamu. Nevím. Každopádně to 14-denní surfování na pozitivní vlně bylo docela fajn. Snažil jsem se na všech frontách dostat ze sebe to nejlepší a chvílemi uvěřil, že by to tak mohlo být i na dýl než na dobu limitně se blížící nule. Leč každá legrace jednou končí a všechno co děláš, se ti jednou vrátí. A podobně jako bumerang tě trefí bez varování do zátylku. Bing! Ležíš a nechápeš odkud to přišlo. I když všechny racionální smysly tento stav předpovídaly a signalizovaly. Ale jak je ten mozek „děvka prodejná“. Stačí pár serotoninů, endorfinů a bůh ví čeho ještě..... a máte pocit, že se dá Suezský průplav vykopat holýma rukama. Mimochodem, víte, že se tyto hormony štěstí dají doplňovat medikamentózně? Ráno vstanete a do jogurtu si k ovesným vločkám přihodíte špetku pozitivní nálady, ždibec štěstí, hrstičku euforie a to vše bez nežádoucích vedlejších účinků. Krása. Instantní štěstí. Bezedná „slánka“optimismu. Kopec štěstí, věrtel štěstí, hora štěstí. Lidi, přijdťe si nabrat! Štěstí pro každého! Co kdo unese.......

         Ano, štěstí bez nežádoucích účinků na zdraví. Ale štěstí s totálními destruktivními účinky pro život. Jako každá bublina jednou praskne, tak i přes zvyšující se dávkování,  si organismus vytvoří protilátky a začne se návalům štěstí bránit. No bodejť! Vždyť on má za hlavní úkol přežít. A jak může přežít člověk, který se stává štvancem svého optimismu? Podle mě těžko. Když jste tak rozjetí a spadnete hubou na tvář.... nic příjemného.

         Co tím chci vlastně říct? Sám nevím, jestli to má být varování nebo jen výplach mých mozkových závitů. Možná je můj závěr, že je potřeba se vyhýbat všem těmto nepodloženým návalům optimismu a budovat něco, co je pevné (chtěl bych říct trvalé), co je pevně zakotveno v našich životech a od čeho se vždycky dá odrazit k hladině pro životodárný kyslík. To NĚCO si musí každý vybudovat sám a všechny, kteří mu to ničí je potřeba vykázat do patřičného odstupu.

-71-







Žádné komentáře:

Okomentovat