sobota 21. února 2015

Jaro, další knihy a růžová

Zdá se, že nic nového se neděje a přitom těch maličkostí každodenního života je spousta.

Matka nestíhá psát tu pro nás, zato stíhá denní report sms s knihami, co nutně musíme číst. Prý mám smůlu, že mám také chytrý telefon, ale spíš má o mě obavy. Což ji nezabránilo napsat email Anetě Langerové. Jako fakt? Jo. 

Takže to bude trochu o knihách a jen tak o životě a o jednom týdnu. A taky trochu o ničem. 

Pracovala jsem o sto šest, byla jsem (a stále jsem) na půl nemocná, poslouchala životní kotrmelce ostatních (nejsem sama zběsilá), studovala jsem a padala do postele v devět večer. 

Ve vzduchu je jaro, což jednak potvrzuje má rýma a jednak množství růžových věcí, jež se mi hromadí ve skříni (no přesněji jsou rozvěšené po bytě). Všude, v knihách, ve studijních podkladech, na každém rohu, jsou indicie, že bude jaro. Jako bych denně četla o tom, jak mají věci být nebo jak budou anebo jak být můžou (když budeme chtít). 


No nekupte to, když mi tak sluší!

Objevila jsem nový blog. Zuzi, už ho sledujeme. Jsou to dvě holky (ty, co mají pod třicet), herečky (nejsme my to taky? nebo nechápu, jak přežíváme) a mají v životě dost jasno. Já jsem teda v pětadvaceti tak jasno neměla. Baví mě. 

Učila jsem se. Teda, asi tak, jak se učit neumím. Už ne. Poslední zkoušku, státní, jsem vykonala v roce 2011 (proboha, a to byla druhá škola a přesto je to dost dávno). Dopočítejte si teď vy všichni, kdy jste se naposledy učili. Mám krásnou manikúru. Která žena teď nechápe, nemohla se nikdy snažit se něco naučit. Nad skripty jsem se podivovala. Třeba nad tím, že jsem jednoznačně prožila krizi výchovy (když stále jako nevím, co se sebou). A také to že existuji ve zvláštní podobě rodiny, protože pokud má funkci erotickou-reprodukční, ekonomickou, emocionální a výchovnou, vlastně už moji rodiče pro mě tuto funkci neplní a já si ji jinak nezajišťuji. Taky jsem si podtrhla, co řekl Dalajláma. Pamatujte si, že když nedostanete to, co chcete, je to někdy skvělý zásah štěstí. Opakujme si to, když zase někde něco nevyjde. 

Ve škole jsme se dnes v jednom předmětu představovali. Zjistila jsem, že v naší skupině, kde osazenstvo tvoří polovina mužů je mimo jiných - jeden kybernetik, jeden mykolog, absolventka lesnické fakulty, matematik, absolvent dopravní fakulty a žena, co vystudovala španělskou lingvistiku. Učí teď španělsky a anglicky osmnáctileté děti, co jsou mentálně na roků pět. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Zkoušku jsme nějak dali dohromady. A pak si řekli čau v květnu.

Vletěla jsem do knihkupectví pod dojmem matčiných sms. Kromě dalšího Kena Folletta (kdy už vyjde třetí díl trilogie 20. století?) jsem otevřela svou romantickou duši (cha) a zakoupila dva příběhy jistě ne tak literárně na výši, ale jistě kouzelné. Nevím, podle čeho kupujete knihy vy, ale já podle obalu. Buď mi na něm napíšou, o čem to celé je a já usoudím, že si to musím přečíst nebo to logicky usoudit nemůžu, nikde není obsah a nekoupím. Dobře, také čtu poslední stránky dřív, než přijdou na řadu. Takže k jedné rozečtené knize přibyla hned v kavárně za rohem druhá. Kavárna na pláži. Možná bych chtěla kavárnu na pláži. Kdo taky ne?! No a pak jsem koupila knihu, která mě tak táhla, že jsem si ani nevšimla, že bude možná pro teenagery. Ale ten přebal. Já se asi docela ráda dojímám a čtu o lásce jiných. Protože je to jednodušší, než ji prožívat. 

No nekupte to, když mi budou slušet....

No nekupte to, když chcete v hlavě uletět někam hodně daleko.

Na dovolenou se budou hodit. Jojo, zítra jedu na dovolenou a domluvila jsem si dvě kafe ve městě. Protože jsem na tu cestu prostě a jednoduše zapomněla. 

Jdu si číst. Do vany?

PS: Tak Anetu nám Zuzka pustí příští pátek, což?


-vP-


Žádné komentáře:

Okomentovat