neděle 15. února 2015

Čas na lásku

Možná všem kolem sebe teď dost vysvětlím a možná to bude hromada zmatečných a zbytečných slov. Přiznám věci, které se neříkají lehce. A pak navrhnu recepční pult. Už jsem ani neplakala, protože to nemá smysl. 


Edward Hopper a já dnes ráno


Před čtrnácti dny, když u mě strávil víkend, jsem měla v hlavě úplně vymeteno. Od podzimu proběhlo tolik zpráv, které se zdály nutné a možná byly všechny jen zbytečné. Od lásky k nenávisti a zpátky. Měl takový strach, že se někdo dozví, že prožíváme dvacet čtyři hodin radosti, objímání a porozumění. Ani nevím, proč se tak bál. Možná, že selhal. A já si jen napsala pro sebe, že to bylo nejspíš úplně naposledy a že něco tak úžasného nejde zopakovat. Ta potlačená touha a snaha ještě zažít trošku blízkosti. A že se cítím šťastná a tak to zůstane.

Napsal mi, že mě zve na zákusek k mým narozeninám. Že bude ve městě, protože jeho přátelé čekají dítě. Běžela jsem za malířkou do výuky a ukazovala ji zprávu. Nechápala, co mi vadí. Do toho mi přišla zpráva, že se jiné dítě narodilo. Vůbec jsem to nezvládla. Ty děti a lidi, co si je pořizují do prazvláštních a nedospělých vztahů. Přijel, vypili jsme kávu i hromadu vína. Políbili se a v parku mě chytl za ruku. Posledních deset minut, které jsme měli, jsme se objímali za dveřmi a já přestala mluvit. Protože pro mě je jednoduché s někým spát, ale pro něj ne. Pro něj je jednoduché si s někým psát a mít ho na blízku jen tak, ale pro mě ne. Ani nevím, co jsme čekala. Ale nevěděla jsem co říct, ani co udělat. Řekla jsem, že ho mám ráda a on řekl, že má rád mě. Když jsem řekla, že se vidíme naposledy, jen koukal. Když jsem říkala sbohem, jen koukal. A bouchly dveře.

Šla jsem do divadla a po cestě zpět mi přišla zpráva, že sedí v hospodě vedle mého bytu. Byl tam a hromada lidí něco přes dvacet. Nastávající otec a matka. Poprvé jsem ho slyšela hrát na kytaru a zpívat. Dívala jsem se na ně a záviděla jim. Ne ten věk, ale tu naivitu. To, že si myslí, že vše dokážou. To že slaví  dítě, jehož budoucí otec se uvnitř třese strachem. A já si myslím, že to nezvládne. To, že oni něco mají a já ne. To, že já mám, co si většina z nich do budoucna přeje, ale ještě neví, že to není všechno. Že nikdo z nich neví, že ta parta, co tam sedí, se rozpadne. Že páry se rozejdou a pokud ne, budou toho litovat. Že z kluků se stanou pupkatí chlápci ve špatných oblecích nebo věčně nespokojení alternativci. Já jim strašně záviděla, že nic neví. 

Vyšla jsem ven a dívala se na dveře. Zpovzdálí. A pak na něj. Chtěla jsem se tisknout. Chtěla jsem využít té opilosti. Už na tebe čekají. Odešla jsem domů a půl hodiny jen tak seděla za dveřmi na zemi. A věděla, že na rozdíl od nich, já nemám čas. Můžu vypadat jak oni, můžu se smát stejným vtipům, ale jsem jiná. Možná právě to ví i on. Možná proto mě nechce ztratit z očí. Jenomže já nemám čas na povídání, které nikam nevede. Nemám čas na platonickou lásku, jakou jsem prožívala před patnácti lety klidně roky dva a stačilo mi to a byla jsem šťastná. Nemám čas na hru, kterou nerežíruji já.

-vP-

1 komentář:

  1. Nezasloužilo by si toto nějaký friday song? :-D
    71

    OdpovědětVymazat