středa 1. října 2014

Pohádka o mýdlové bublině

Naše dcera miluje pohádky. Asik jako každé malé dítě. Od malička byla knihomol, nejdřív pasivní, od 2 let už zcela aktivní. Knihu říkadel valila tam i zpátky s takovou suverenitou, že i já jsem žasl. Troufnu si říct, že nejraději má ale moje pohádky. Ne, že bych nějaké psal, na to nemám sloh ani to ostatní, co dobrému spisovateli třeba. Já jsem totiž líný. Líný pohádky psát, líný pohádky číst. Tak si lehneme vedle sebe, zhasneme a já si pohádky vymýšlím. Tuhle o bílé kočičce, tuhle o zatoulaném štěňátku, jindy zase o mašince či holčičce, jejíž jméno se mění dle oblíbenosti té či oné kamarádky. Nejčastěji máme Aničku, Terezku a Adélku. A někdy je máme dokonce na pokračování. Na závěr mi ji Verča vždy pochválí slovy: „to byla krásná pohádka“. A mě to baví. Baví, protože je vyprávím človíčkovi, který je velkorysý. Je velkorysý a velkoryse svým velkým srdcem přehlíží různě useknuté konce, krkolomné zvraty v ději a podobné kulišárny, kterými si pomáhám, abych děj přivedl k očekávanému happyendu. A dostanu nejkrásnější honorář, jaký by mi nedal žádný vydavatel. Dostanu pusu. 
Z lásky. 

Já sám si z vyprávění po zavření dveří od pokoje nepamatuju skoro nic. A donedávna jsem si myslel, že i Verče to jde jedním uchem tam a druhým ven. Že bych mohl číst návod k použití kuchyňského mixéru a bylo by to v podstatě jedno. Hlavně, že je slyšet můj hlas, který nějak intonuje. Ale to jsem se šeredně spletl. Nedávno jsem zase leželi a já se snažil najít nějaké méně infantilní téma, téma, které by mohlo skončit třeba nějakým poučením do života (i když asi nepadne na úrodnou půdu). Pak jsem se z toho snažil vyvléct (to taky někdy dělám) pohádkou o nekonečnu: bylo jedno nekonečno a to bylo nekonečně krásné. Rozhodlo se jít na nekonečně dlouhou procházku. Obléklo si nekonečně ponožek, nekonečně bot, namazalo nekonečně moc svačin, které si dalo do nekonečně mnoha batohů a vyrazilo…………… Tak to neprošlo. A pak se to stalo.
„Tati, vzpomínáš jak jsi mi vyprávěl pohádku o mýdlové bublině?“ …..Eééééééé? …… „No, jak ta bublina vyletěla …….Nebo jak tady spaly holky a tys nám vyprávěl o té krasobruslařské brusli, jak vyhrála té Adélce zlatou medaili“ …….Vždyť to bylo minulé léto, Ty si to pamatuješ? …… „Já si pamatuju skoro všechny tvoje pohádky!“ Věřte – nevěřte, vyjmenovala mi jich docela dost a uznávám, že drtivou většinu si vůbec nevybavuju. Ti malí „pidižvíci“ mě fakt nepřestanou udivovat. Tak mám motivaci pro příště. Třeba v té malé hlavince z toho něco zůstane. Jen si nejsem jistý, jestli ty závěrečné „hepíky“ jsou ta nejlepší příprava na život. Asi udělám modifikaci pohádky o mýdlové bublině:

Z jedné koupelny v paneláku na kraji města vylétla mýdlová bublina. Byla krásně kulatá a hrála všemi barvami duhy. Byl krásný teplý letní podvečer, na obzoru se zrovna po obloze rozlily červánky. Bublina vystoupala ještě výš než byla anténa na vedlejším komíně a rozhlédla se po kraji. Byla z toho úplně mimo, protože dosud viděla jen světle zelené kachličky koupelny a zamlžené zrcadlo nad umývadlem. Teď viděla nejen domy a silnice, ale louku, dětské hřiště, pole s obilím, v dálce les a hned vedle něj krásně modrý rybník. Kdyby bublina měla srdce, tak by jí určitě z té nádhery vyskočilo z těla (zde je třeba prokázat tu velkorysost). Najednou bublina uviděla jinou mýdlovou bublinu. „Ahój, bublino! Taky se díváš na tu krásu? „ „Jé, ahoj, taky se dívám. Je to fakt nádhera….“ A tak obě bubliny letěly spolu. Povídaly si a nemohly se nabažit té krásy. Vítr je unášel dál a dál a vše se zdálo být bez jediné chybičky. Bubliny z toho byly tak rozněžnělé, že se dostaly moc blízko sebe. Dotkly se jedna druhé a „lup“ ……. Do obilí se snesla trocha vodní tříště, která voněla po mýdle…………. 

Tak dobrou! 


-71-

2 komentáře:

  1. Ty jako.. Jsem dojmutá! Moc krasna pohádka! Pusu! :) matka Tereza

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji Vám, paní má, teď mám honoráře dva.....
    71

    OdpovědětVymazat