pondělí 2. prosince 2013

Bez názvu a bez obrázků

Chtěla jsem vám psát už minulý víkend a nestihla jsem to. Měla jsem krásný víkend. Po dlouhé době bych nemusela psát o "sračkách všedního dne", ale o mimořádně povedeném víkendu s mým mužem, zatímco o děti se starali jiní. Šli jsme na výstavu do Muzea a doplnili tak kulturní absťák poprvé. Šli jsme na oběd do Husy a užili si kulturu stolování ve dvou, bez umatlaného stolu, nudlí v klíně a nářku, co kdo nejí a nemá rád. Dali si k tomu dvě piva a šli domů spát. V podvečer jsme vyrazili do města, dali si jedno pivo v Jazzu, který je od dob, co jsem tam byla naposledy úplně jiný, a já se vás ptám, proč tam nechodíme, když je to tam tak super?, šli do kina na Kmotra s Vetchým a doplnili kulturní absťák potřetí. Zpátky v Jazzu jsme si dali piv několik, nikoli rychlých, koupili si lístky na Mňágu a šli ruku v ruce domů. Ano, ruku v ruce. I to je možné, máte-li dvě děti. Co bylo dál, to bylo dál. 

Tolik v kostce původní záměr. Mohl to být hezký článek se spoustou fotek a obrázků a plný nadšení a radosti z toho, že život není jen otravný, ale že může být i fajn. Nicméně nestalo se, takže zpět k vážné práci.

V pondělí jsem měla doma Ludmu a celý den jsem strávily koukáním na Gilmorova děvčata. U pohádky nevydrží, ale tyhle holky ji zjevně dostaly. V pět se mi udělalo kapku slabo. Znenadání mě začalo tlačit na prsou a "úžil se mi dech". Tím toto slovo získalo opravdový význam a vydobylo si svou oprávněnou existenci ve slovníku spisovné češtiny. Dobře, překladatelka Zdenka Lišková si ho z prstu nevycucala. V pět deset mě bolest ohromila nikoli však ochromila natolik, že jsem volala vlastní matce, jak vypadá infarkt, že je to tutovka. Ta mě odkázala na kardiologa, který mi suše oznámil, že na to jsem moc mladá a že infarkt to rozhodně nebude. O pět minut později jsem přestala vládnout svým tělem, a snažila se dovolat pomoci. Ležela jsem v předsíni na dlažbě s křečí v břiše jakou jsem nezažila a modlila se, aby někdo přišel domů. Bylo mi zle, nemohla jsem se pohnout ani nadechnout a chtělo se mi brečet zoufalstvím z vědomí, že nakonec, v úplném závěru, je člověk vždycky sám. Když jsem krátce na to začala produkovat neskutečné množství zvratků a definitivně propadla pocitu, že tohle je konec, že takhle vypadá smrt a že mi určitě praskl můj imaginární vřed, dojechala švagrová, která obratem volala sanitku. To jako fakt. Jakkoli se snažím znít nad věcí a v pohodě, měla jsem smrt na jazyku a akorát domýšlela katastrofický scénař, jak rychle umře Liduška, když uklouzne na těch blitkách a flágne se do hlavy a co bude dělat Vítek bez maminky, za jak dlouho se rodina vrátí do normálu a jestli si někdo pamatuje, že chci, aby se mi na pohřbu hráli Faith No More.

Doktoři byli skvělí, saniťáci taky, byli rychlí jak hrom, a celkově, nebýt smrti na jazyku, bych si řekla: Ty vole, fakt dobrý! Tímto jim skládám hold.

Na urgentu další super rychlovka, super přístup, super pocit, že to nakonec možná přežiju. Po dlouhém čekání na výsledky padl verdikt, že mi nic není. Ani vřed, ani žlučník, i když tam se bláto už zformovalo do kamenů, prostě nic. Kromě toho, že mám údajně cysty na vaječnících, o kterých jsem neměla do té chvíle páru, jsem se nic nového nedozvěděla. Že prej mi to jde od těch zad, uskříplé žebro, nebo tak něco. Kontaktujte svého neurologa.

Tak jo. Ráno jsem šla k zubákovi. Když mi nic není, můžu jít k zubařce. Ta mi suše oznámila, že moje černající dvojka není nic jiného než umírající zub a že si mám přijít ještě jednou, že na čištění kanálků a opravu krčků a tak. Tak to je supér!

V jednu téhož dne jsem zajela do tunelu magnetické rezonance, kde jsem se 40 minut potácela v hypnotickém stavu snění/bdění, abych se dozvěděla, že mi nic není. Že na mých zádech není nic divného. Možná tak krční páteř, ta vás nebolí? Ne. No, tak to kontaktujte vašeho neurologa. Zajímavé, nic mi není a dva roky spím vsedě?

Krátce na to, téhož dne, jsem se svým neurologem projednala situaci, v barvách popsala události krátce minulé, dostala dalších 8 injekcí a žádanku k nějakému supr trupr fyziologovi, co prý mě dá do kupy. Tak jo.

Výsledkem celého cvičení je fakt, že jsem se podělala hrůzou ze zjištění, že i ve třiceti dvou letech je možné pocítit vlastní smrtelnost a zranitelnost. Že se možná děje něco, co s tím vším souvisí, aniž bych o tom věděla. Anebo že jsem zkrátka blázen. Psychomatka. To jsem já.

Od minulého pondělí jsem neustále ve střehu a čekám, kdy si pro mě Zubatá přijde znovu. Pošťák zvoní dvakrát, ona úží dech. Mají to pěkně rozdělený. A já má strach jako nikdy. Vážně se bojím. Že už třeba nepřijedou včas? Nebo že budu sama doma a Gabča zrovna nebude mít cestu kolem? Nevím. A bojím se bolesti. Té snad ze všeho nejvíc. Něco takového člověk nečeká. Když jsem rodila Vítka, bolelo to kurevsky, ale to jsem věděla, že to bolet bude, i když ne jak moc. Tahle bolest byla jiná. Horší, větší, nevěděla jsem, co se děje a proč. Hlavně proč. A už to nikdy nechci zažít. Jsem rozhodnutá nechat si kuchnout žlučník v předstihu, jen co to trochu půjde, chci to pryč. Kdybych si mohla nechat odstranit i žaludek, s vředama nebo bez, udělala bych to taky. Co ale dělat s hlavou, aby přestala myslet, když se celý můj život všichni včetně mě snaží domluvit jí, aby myslela, to nevím. Je to pěkně na hovno.

A řeknu vám jednu věc, dokud jsem kouřila bylo všecko v cajku, hlava makala jak má, záda bolela, ale nekolabovala jsem. Dokud jsem kouřila, bylo všecko mnohem lepší. Málo kterého rozhodnutí v mým podělaným životě lituju tolik, jako toho, že už kouřit nebudu. 

A ještě: Budiž vám můj "život" ponaučením a výstrahou, že tenhle prazvláštní rok 2013 nekončí minulou sobotou, kdy jsem si řekla celá blažená, že už to snad máme za sebou. Nemáme. Hovno stále padá. Tak bacha, ať do toho nešlápnete. Stačí, že v tom šmatlu já.

-vM-

Žádné komentáře:

Okomentovat