středa 2. října 2013

Rovnováha světa

Mám dny, kdy bych se nejraději svým rodičům reklamoval. " Vážení rodiče, zde Vám s úctou vracím výplod vaší lásky, který jste svou výchovou zcela nepřipravili na reálný život a tím mu přidělali spoustu problémů a nevědomky jste mu vlastně život zde na zemí zkrátili. Důrazně Vás žádáme o zjednání nápravy. S pozdravem Vás milující syn". Reklamaci by museli vyřídit do 5-ti let a čas strávený na převýchově by se nepočítal do života. Po ukončení procesu bych měl neprůstřelné sebevědomí, žil bych dneškem, netrápil bych se včerejškem ni zítřkem. Opovrhoval bych konvencemi a normami a nic bych neudělal bez toho, že bych věděl co z toho kápne. Z práce bych odcházel přesně po uplynutí pracovní doby a s pocitem, že i když jsem udělal úplné houby, nikdo by to nezvládl tak kvalitně jako já. Na výtky a problémy bych uměl bravurně reagovat na první dobrou (řečeno filmařskou terminologii). 

Rodiče nás do života vybavili lecčím, ale záruční list mezi vším tím harampádím určitě nebyl. Tak se protloukáme s původním, dnes hodně zastaralým operačním systémem. V tramvaji pouštíme starší lidi sednout, u okýnka na lístky MHD pustíme spěchající pracující ženu obloženou igelitkami Albert, které by ujel autobus (a její rodina by dozajista umřela hladem) a při zazvonění telefonu od stavbyvedoucího se potíme ze strachu, co se zase v našich plánech nevyřešilo tak, že to pochopí i cizojazyčný stavební dělník. Po nocích se nemůžeme zbavit úvah, který orgán prodáme na černém trhu jako první, abychom pokryli vícepráce vzniklé vinou projektu (pro stavebně nevzdělané čtenáře: na stavbě za všechno špatné může projektant)....Žít s přebujelým (byť, jak by poznamenalo –vM-, přebujelým méně než málo) mozkovým centrem pro zodpovědnost je fakt těžký........

Na druhou stranu Vám občas do života vstoupí lidé, kteří jsou zkondenzovanou esencí optimismu. Občas na jednoho takového člověka vzpomenu. Byl (a doufám, že ještě je) to spolumajitel firmy provádějící stavební práce. On sám musel být dítě ženy odpichující železo v NHKG (pro neznalé Nová huť Klementa Gottwalda, dnes ArcelorMittal Ostrava) a bodrého muže z Kysuckých vrchů, něco jako Jánošíkova levobočka. Člověk ošlehaný větry, mluvící svojí nechutně optimistickou „čechoslovenštinou“. Já jsem kreslil jeden z mých prvních velkých obchoďáků a pan Krompaský (myslím, že ho klidně můžu jmenovat) tam se svým společníkem Jardou dělali betonářské práce. Každý pátek se u mě v práci zastavil hlavní stavbyvedoucí, dali jsme 2 slivovice a on mi povyprávěl žhavé příhody ze stavby. Hlavním hrdinou byl pan Ká a jeho boys. Stavba měla od začátku skluz a kremidlión problémů, ale pak Ká vždy zavelel: „ Pán vedúcí, šak – kurva – to zrobime. My zme sa s Jardou na to dívali a my to vjéme urobiť.“ A robili..... S Jardou.... Na betonových stěnách byly břícha, jak měl Trautenberk po obědě, sundávali bednění tak rychle, že beton nestíhal ani vysychat, natož vyzrát do požadované pevnosti (omlouvám se za zbytečně technické detaily), ale stavělo se. A občas i búralo a když to bylo moc křívé tak aji brúsilo: „My aj brúsiť vjéme, pán vedúcí!“ Občas se na něco zapomnělo: :Pane Ká, kam patří tady ty 2 velké balíky výztuže?“ „ Jáj, pán vedúcí, šak zme to – kurva – zapoměli dát do toho stropu........“ HAKUNA MATATA......... A vždycky se to stihlo. V potu tváře, ale stihlo. Kamarád stavbyvedoucí se mi pak přiznal, že ho optimismus pana Ká nejednou podržel nad hladinou. Stavba stojí dodnes. A takoví (nechutní) optimisti vyvažují nás pesimistické-katastrofisty, kteří vidí problémy už dříve než vlastně stihnou vzniknout. On totiž svět musí být v rovnováze. Jinak bychom se z té desky, která plave po vodě vysypali někam do prázdna. Možná proto se chudé „krásky“ vdávají za prachaté „netvory“. Možná proto se schopné ženy zamilují do chlapa, který umí otevřít očním víčkem lahváče, ale jinak není k životu použitelný. Možná proto schopní stárnoucí pětapadesátníci opustí svoji schopnou ženu a nastěhují si k sobě totálně nepoužitelnou dvacítku, která kdyby bez nich spadla ze svých jehlových podpatků , tak se na ně už nikdy sama nepostaví......... A ti sobě rovní jsou zářné výjimky potvrzující pravidlo.

Vězte, že když se někdy cítíte pod psa, někde na zemi je někdo, kdo Vás vyvažuje a vaše miska vah se dřív nebo později zhoupne do horní úvratě. Do té doby, než se tak stane, Vám aspoň přeju nějakého „nechutného optimistu pana Ká“, který řekne: „ Dívali zme sa na to s Jardou a – kurva – to sa zvládne..............!





- 71 -

4 komentáře:

  1. Milý inženýre,
    nejprve si dovolím poopravit: na stavbě za všechno může architekt, pokud se tento na stavbě nevynachází, teprve potom to jde za projektantem. Ale jinak v podstatě souhlasím se vším, co píšeš, kua! Jen mám pocit, že jsem povětšinou já ta, která aniž by byla opravdovým optimistou, musím optimismus posádky udržovat a věz, že je to poněkud ubíjející. Ale nevadí, nakonec: je lepší býti unaveným optimistou, než čiperným katastrofistou. (To je krásná věta, co? Ta se mi povedla!)

    A pro stejné blbečky jako jsem já, vysvětlivku toho "kahouta matlá" nebo co najdete zde:
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Hakuna_Matata

    -vM-

    OdpovědětVymazat
  2. :-)
    a máme tu středeční fridaj sóng:
    https://www.youtube.com/watch?v=vgxqUp2GiXI
    71

    OdpovědětVymazat
  3. Drahý 71, to je asi zatím tvůj nejlepší příspěvek! jsem se zasmála nahlas, rozhodla taktéž uplatnit reklamaci a navíc i nakonec zamáčkla slzu. Všechny emoce v jednom balení! je to skvělé! -vP-

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný dojemný příspěvek! Zzes

    OdpovědětVymazat