úterý 17. září 2013

Jaké hluboké myšlenky mě za týden napadly!

To vám byl nabitý týden. A zpětně i poučný. 

Jak už matka psala, čtvrteční vernisáž se vydařila. Předcházely jí však malé či velké karamboly a tolik stresu, kolik je možné pojmout. Nedělní nadepisování padesáti obálek s pozvánkami bylo příjemným začátkem. V pondělí se vydal můj tata s kolegou pro výstavní panely do Prahy. Netřeba říkat, že nebyly vytištěny všechny, korektury trvaly déle, než se předpokládalo. Mladí páni grafici se ovšem vyznamenali. Tata prý vtipkoval o sto šest. V mezičase koupil sestře v Ikea růžovou sedačku a když s ní zazvonil večer u jejich dveří, hrnula se tak, že si zlomila nohu. Zbytek večera spolu strávili na pohotovosti. 

Druhý den ještě odvezl výstavu z Olomouce do Brna. A já mezi tím vším učila ty nezvedence a modlila se. Každé zazvonění telefonu mi přidalo pár let v očekávání, co se ještě může pokazit. Navštívila jsem architektku matku a odnesla si perly, které jsem z krku od té doby nesundala. Pro štěstí, říkala a já jí věřila.
Když jsme se v úterý večer sešli s rodiči u sestry doma, obloženi zákusky a chlebíčky na počest máminých narozenin, velebily jsme hlavu rodiny s velkou upřímností. První zjištění: Do kdy budu (budeme) potřebovat tatínka? A zdali ho vůbec někdo nahradí?! Nebýt něho, výstava není, sedačka není, mámina oslava v práci není. A tak vůbec ho všechny potřebujeme.

Středu jsem strávila v Brně a zase čekala, zda dorazí korektor se zbývajícími panely. A dočkala se, nakonec. Pak jsem vyzvedla umělkyni a zajely jsme do nemocnice za starou dámou architektkou, jejíž výstavu pořádám. Její spolunocležnice v nemocničním pokoji špitala umělkyni, jaká jsem důra. Odkud to asi měla?! Že mě architektka pomlouvá jsem tušila, že až tak, že mi to umělkyně nebyla sto reprodukovat, už ne. Druhé zděšení: Budu taky taková stařena? Taková, co si trvá vždy na svém, co chce, aby bylo po jejím a co dovede ostatními manipulovat, protože je sama. Nevěděla jsem, zda plakat nebo se zlobit. Jíst se vážně nedalo. Den byl završen emailem od grafika, že tisk výstavy bude stát třikrát tolik, než počítal. Když je předmět v mailu nadepsán "průser", radím neotevírat. Po celém dni a vzhledem k tomu, že grafik je fešák, jen jsem se zasmála.

Čtvrteční ráno opět ve výstavě. Ještěže byla umělkyně na blízku. Přijeli grafici, ten fešný s přítelkyní, kterou za celý den a večer nepředstavil. Na takové chování jsem vážně stará. Bylo mi jí líto a s gustem jsem dávala poslední instrukce a culila se na něj. První tiskovka byla už hračka. To mám taky po tatovi, otevřu pusu a nejsem k zastavení. Plný sál, děkování a lidé odešli do výstavy. Pak se za mnou trousili, jak se jim to líbí. Když mi profesor a velmi známý architekt přišel říct, že se mu to velmi líbí a že po tom, co slyšel od paní architektky za "pochvaly", je překvapen, byla jsem šťastná. A dostala jsem hlad. Ten mám stále. Po tolika dnech mám hlad. Zuzka porodnice sebou přivezla v autě kovbojovu sestru. Ta přinesla víno a byla milá a vůbec mě potěšilo, že tam byla. Měla perly, ale to já ostatně taky. Tedy zaražení: Nekřivdím někdy lidem kolem sebe? A nesoudím je podle toho, co mi udělali jiní? A propo, přišla i vědma. A vůbec, spousta těch, na kterých mi záleží. 



Večírek byl ve skvělém složení, já, umělkyně, tanečnice, kunsthistorička a její přítel, korektor a bývalý od umělkyně. Vedly jsme řeči, sloveso s tvrdým Y, protože ty řeči jsme vedly my ženy. My jsme tam ty chlapy totiž vůbec nepotřebovaly. Překvapení: Opravdu se bez mužů bavíme lépe? Ráno jsme s umělkyní odcházely z bytu, kde jsme u jejího ex přespaly. On i korektor vyspávali a my si mávly u tramvaje a prakticky si na předchozí otázku odpověděly kladně. Šla jsem na tři vejce do skla. 

V pátek doma a ještě pracovní schůzka. Po dlouhé době a s odcházejícím tlakem jsem byla akční, až drzá. Zamyšlení: Protože, proč se někdo ptá architekta, když ho nechce poslouchat? A proč se architekt neotočí na podpatku a prostě neodejde?

V lednici se mi sešel Aperol a Prosecco, pozvala jsem dámy v sobotu na Aperol spritz. My čtyři téměř single (Ano, my čtyři, co jsme si na sklonku léta daly výlet do přírody.) jsme pily a vedly opět řeči. Jen zpráva, že kovboj je zase s tou bývalou mě rozhodila. Do druhého dne jsem došla k přesvědčení: Nemá smysl řešit některou jinou, která vám nesahá ani po kotníky! Ona rozhodně nerozebírá vás! A co je mi do toho, že oni nebudou šťastni?  

V neděli jsem zvládla Liduščim křest, moc milý byl. A po bohoslužbě jsem na oslavě narozenin skákala na trampolíně a radovala se víc než má další maličká milovaná. A pak jsem s oslavenci absolvovala vycházku a moc jedla. A nepila. A bavila se víc,než jindy. Bylo to tou trampolínou vážení.

Po shlédnutí fotografií na facebooku, které již staronová kovbojova přítelkyně stačila zveřejnit, jsem mu napsala, že gratuluji. A že co je dobré teď, bude špatné v budoucnosti. A pak ať mi nepláče na rameni. Prý jsem krutá. Nejsem, jen upřímná. Já tě tehdy viděla, psala jsem zpět. Volal, ptal se, na výstavu, na školu a zda zajdeme někdy na oběd. A taky, že my k sobě být upřímní můžeme. Bylo to velmi rozpačité. Doufám, že ať jim spolu bude dobře nebo špatně, nebudu to s ním muset rozebírat. A ptám se naposledy: Musím hrát v životech mužů vždy takové zvláštní role?

Alou do práce. Potřebovala bych si zase zaskákat. Přijďte na výstavu. 

 -vP-

1 komentář:

  1. Prvně gratulíruju k úspěšné otvíračce a výstavě (to možná trochu předbíhám, ale věřím, že úspěšná bude).
    Výš je tolik hlubokých otázek, že těžko reagovat na vše. Jako zodpovědný (někdy až zbytečně) otec bych si vybral tu první, resp. ty první. Doufám, že moje dcera mě bude potřebovat dlouho. :-) Ale doufám, že to bude jako u dobrých horolezců: jsme na jednom laně (a vždycky budeme)- věřím a doufám, že jištění vlastně ani moc nebude potřebovat-ale vždycky bude vědět,že na druhém konci lana je někdo, kdo ji nenechá padnout. Cítíte rozdíl mezi Spadnout a padnout? To "S" tam chybí záměrně.......... 71

    OdpovědětVymazat