středa 24. července 2013

Od tří do šesti

Kdysi dávno, asi tak v pravěku, jsem měla přísného otce, který striktně určil vycházky puberťaččiny v sobotu (rozumějte pouze a jenom v sobotu) v čase od čtyř do sedmi. V maturitním ročníku jsem povýšila a mohla chodit ven v sobotu (rozumějte pouze a jenom v sobotu) od čtyř do osmi. To se pak dalo stihnout třeba kino. Volný čas se našel i přes zákaz. Kroužky, které rodiče platili, propadávaly hlouběji a hlouběji a já s krásnou pannou seděla místo výtvarky v Jaltě a lemtala pivo. Dnes už mám vycházky podle sebe a jak rodinné povinnosti dovolí. Dnes mám přísné děti, které předvádějí výkony ryze herecké, když maminka odchází. Už nechodíme do Jalty. Ale pivo lemtáme furt. A jak nám šmakuje.
Od tří do šesti je čas, který mám pro sebe, pro svou seberealizaci, proto, abych si krapet nadběhla, když už mám ty děti s hereckým nadáním. A řeknu vám, že stihnout se dá ledasco. Když jeden takhle ve tři vstane, postaví na kafe a valí do sprchy, je v půl čtvrté fit a svěží, v čistých spoďárech, s umytou hlavou a vyčištěnou pletí (no dobře, to byl chyták, všichni víte, že zrovna tohle nedělám), sedí před zapnutým počítačem a kontroluje, co vejce Petra sesmolila. Pepi, jsi dobrá! Ještě, že na to jsme dvě, protože já, krom toho že nestíhám, prožívám nějakou literární okurkovou sezónu či co a psaní mě nebaví. Možná proto, že je po marathónu, možná proto, že je mi prostě tak nějak konstantně dobře, možná proto, že se dějí věci, o kterých psát nemůžu, no prostě: hezky to tu vedeš! Díky, díky, naši čtenáři jsou ti vděční :)
V půl čtvrté před zapnutým počítačem, se zapnutým počítadlem odpracovaných hodin, začínám den, který se o pár hodin později bude jevit jako nekonečný. Mám čas do šesti, možná půl sedmé, abych něco odklikala a za to utržila peníz na přilepšenou. Ovšem! Když se hodně daří, stihnu mezi jednotlivými úkony, které zaměstnávají moji počítačovou rachotinu, mnohé další. Dá se stihnout roztřídit prádlo, abych v šest rozjela první pračku. Dá se vyklidit myčka, dá se doskládat myčka od večeře. Dá se rozmyslet seznam na nákup. Dá se postavit oběd, což trochu kazí pocit čistoty rána s příslibem slunečného dne, ale kolem oběda to ocením. Dá se umýt záchod nebo sprcha, ale nikdy ne obojí, protože to jsem pak ve skluzu s klikáním. Dá se uklidit kuchyň. Dají se posbírat hračky, které už v sedm budou zase všude. Dají se odlakovat nehty a když se daří, tak i znovu nalakovat. Dá se sestavit seznam telefonátů, které nesmí být zapomenuty. Dá se připravit výlet na úřady. Dá se zdrbat mladík, kterého "doučuju", že zase neposlal výkresy ke kontrole. Elektronicky. Dá se přečíst kapitola nebo dvě. Dají se uštrikovat dvě tři řady.
Až na ty poslední položky, které spějí k čisté potěše mého ducha, stíhám obvykle většinu z výše uvedeného. Navíc jsem dnes provedla opětovnou registraci v databázi knih, kde jsem se nově registrovala jako Matkadoskla. A potěšilo mě, že z prvních pěti stran seznamu nejčtenějších knih mám 48 přečtených.
Od marathónu jsem neběžela, ale o to raději nosím svoje běžecké boty. Mám pocit, že dělají tak nějak hezčí nohy. A jsou pohodlné.
Každý víkend odjíždím s rodinou na nějakou rodinnou akci. Minulý víkend to byla oslava celkem 200 let tří osob. Nááádherná oslava, vážně. Prvně v životě jsem v rámci příprav viděla výrobu frgálů neboli lopaťáků a řeknu vám, že je to obřad. Jsem objednaná na školení. Viděla jsem oslavence na fotkách jako z první republiky a bylo to krásně melancholické. Vypila jsem neskutečné množství slivovice a piva. A podle toho vypadala. Tancovala jsem na Jede jede mašinka! Absolvovala jsem túru po kopcích a líbilo se mi to. Byla vzorná manželka. Byla vzorná matka.
A v pondělí se vrhla do dalšího týdne po hlavě. Tedy návštěvou úřadu pro vyhotovení cestovních pasů. S oběma dětmi. A ani po uběhnutí půlmarathónu jsem nebyla víc zpocená.
Tento víkend jedeme slavit opačným směrem. Nebude tam 50 lidí jako víkend minulý, ale "jenom" 25. Včetně mých rodičů. Tak moc jsme zapadli do vyvdané rodiny. Krása. Všechny ženské, co někdy držely v ruce vařečku, se budou předhánět u sporáku. Jsem ráda, že mám natrénováno. Momentálně doma sjíždíme Pohlreichovu kuchařku Vařte jako šéf! Vřele doporučuju.  Nová dimenze do života ženy. Tak mě k tomu snad taky pustí.
Dnešní den jsem se rozhodla zasvětit totální debordelizaci bytu. Mám v úmyslu vylovit ten největší plastový pytel a naplnit ho vším, co nejsme schopni ukládat na místa tomu čemu určená. Včera vyvezli popelnice, tak se to tak nějak nabízí. Začnu potravinovou skříní. Nevím odkud se vzali, ale zase mám všude v kuchyni takový malý černý broučky, kterých není možné se zbavit. 
 
Foto vlastní. Leží tam v oboře, nožky maj´ nahoře. A kráááásně lupou, když je rozmáčknu nehtem bez ohledu na kvalitu manikúry.


Totální likvidace potravinových, povětšinou prošlých, zásob. A pak budu pokračovat až do úplného zblbnutí, abych si večer vysloužila povolenku na pivo/a s krásnou  pannou, spanilou kartografkou s čerstvou maturitou a paní Hanou. Těším se velice. Tak do boje! Vaše vaječná matka*

2 komentáře:

  1. She is back! Zuzi, už jsem se bála, kde ses mi poděla!:-* škoda, že večer tam nebudu, tak na mě myslete alespoň! v pátek se stavím, pokusím se ti udělat chvilku maglajs v tvých povinnostech! to je boží s těma knihama, že jo?! včera jsem už nemohla přidávat, prottože si prostě nic nepamatuju, odteď v tom budeme mít pořádek!vP

    OdpovědětVymazat
  2. Hurarááááá! na tento výkřik se sice má objevit brouk Prskavec, ale vaječná matka je zcela adekvá-kvátní náhradou! Vítej. Pokud jsi rozvinula myšlenku, že pokud je Ti dobře )ať již konstantně nebo lineárně), tak nemáš myšlení na příspěvky, tak já se hlásím, že budu přispívat 3xdenně......... 71

    OdpovědětVymazat