pátek 21. června 2013

Člověk míní, život mění

Včera, po obědě se Z. ze s., jsme s Lidu umořeny vedrem zalehly. Podotýkám, že teplota vzduchu naší domácnosti dosáhla včera v odpoledních hodinách 30°C. A zdál se mi sen. Už několikrát jsem se ocitla v místě na břehu řeky, kde stojí budova s mnoha patry a mnoha dveřmi, o mnoha výškových úrovních. Včera jsem byla na břehu řeky, ležela jsem tam prakticky v bezvědomí, neschopná se nadechnout. Najednou jsem si uvědomila, že nemůžu dýchat, protože mě bolí spodní čelist. Spodní čelist mě bolí proto, že ji mám umrtvenou. Umrtvenou ji mám proto, že mi někdo vyškubal všechny spodní zuby. V místech po zubech mám vatové tampóny nacucané krví. Ta mi teče, jak mám hlavu zvrácenou dozadu, do krku. To způsobuje, že se nemůžu nadechnout a ani pohnout. 
V okamžiku procitnutí si uvědomím, že mě někdo unesl a zase vrátil. Někdo mě unesl spolu  s mými dětmi, ale vrátil jenom mě. Děti nikde nevidím a bojím se. Jsem v tom domě o mnoha výškových úrovních a hledám je. Prostředí se nápadně podobá systému dveří v čekárnách dětské kliniky. Chci vyplivnout to, co mám v puse, ale za každými dveřmi je nějakej divnej chlap. Všichni se tváří jakože po mě jdou. Chce se mi na záchod a chci se zbavit těch krvavých canců, co mám v puse. A hodně se bojím. V jedné místnosti je volno. Jdu k umyvadlu, začnu si to tahat z pusy a do umyvadla spadne cosi kovového. Kovová destička. S nápisem. V tom okamžiku mě někdo zezadu přitlačí k vyobkládané, ledové stěně. Zezadu se na mě tlačí chlap, co mi cosi syčí do ucha. Není mu rozumět, ale ukazuje na ten štítek v umyvadle. Pustí vodu, aby se nápis stal čitelným. A na té cedulce je napsáno: Slíbilas´ to. A pak už jenom běžím. Jsem na nábřeží, kde stojí staré jakoby přímořské domy, s roztaženými pruhovanými pergolami. Řeka se proměnila v moře a já běžím po břehu a běžím kamsi daleko. Snažím se najít svoje děti. Nesmím nikoho požádat o pomoc. Nesmím nikomu nic říct. A pak slyším brečet Lidušku. Sedí celá špinavá v jakési mokré hnusné smradlavé díře pod úrovní komunikace. A pak ji slyším znovu, ji a doktora House. Takže se proberu, zkontroluju, že jí nic není a řeknu si, že mi fakt hrabe. Zuby mám všechny, krev venkoncem žádná. Uřícená jsem jak po běhání, zpocená zrovna tak. Tíživý pocit strachu mě neopouští, jsem velice rozladěná, rozhozená, protivná. A furt přemýšlím, co jsem komu slíbila a nedodržela. Co jsem komu slíbila a nedodržela?
Slibujeme každý pátek song. Slíbila jsem, že poběžím. A poběžím, i když okolnosti tomu vůbec nepřejí. Z běhu pro vejce se stal běh úplně jiný. Člověk míní, život mění.






-vM-



5 komentářů:

  1. Zuzi,
    každý den přináší výhry a prohry, ať už jsou malé či velké, bohužel. Věřím, že zítřejší den pro Tebe bude rozhodně výhrou, a tou největší! kurfja

    OdpovědětVymazat
  2. Zuzanko, je to tu! Ač nepřítomna té velké události, budu v mysli s tebou, budu fandit a křičet: zdrheeeeeej!!!!! Tak běž! :) Něco mi říká, že budeš nejlepší. A i kdyby ne, pro nás tady na vejcích už teda zcela určitě nejlepší jsi! Drž se!

    matka Tereza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, díky! Myslela jsem na tebe a všechny matky. Mimořádný zážitek! Z.

      Vymazat
  3. A zatímco tobě se zdál tento horor, na mě plivala jedubába z okna jedusliny. Fuj! Slušně jsem se jí omluvila a ona mi řekla, že jí to nestačí. Chápeš to? no nic...druhý den jsem ještě našla lístek za stěračem, kterého jsem si nevšimla...asi jí ho půjdu s nějakým vzkazem hodit zpátky do schránky...

    OdpovědětVymazat