pondělí 15. dubna 2013

Quo Vadis

V sobotu, sama samička samičká, ze zoufalství plynoucího z neobvyklé neužitečnosti způsobené jedinečnou absencí své rodiny, jsem se vrátila na trať. A skutečně není pravda, že bych začínala od nuly. Začínám od mínus pětky! Nohy těžší než těžké, krok k uzoufání nestabilní a nepružný, zadek a horní polovina těla snad o milion tun těžší než před pěti týdny, naprosto se odmítající ohýbat a pohybovat kupředu, ruce se vůbec v kloubech nehnou, hudba ve sluchátkách jakási divná, kdo mi to tam jako nahrál?, zkrátka a dobře, tohle jsem vážně nečekala. Před pěti týdny jsem běhala v kulichu a byla mi kosa, teď jsem se potila jak kráva před kopcem bez jakýchkoli výkonů, nálada z pohybu samotného pod bodem mrazu, žádná euforie, žádné poskočení, prostě nic. A já se ptám proč? Víc než kdy jindy mám chuť hodit boty do popelnice a už nikdy nevyslovit slovo půlmarathón.
Jaro, které se konečně objevilo, s sebou nese vzduch navozující vzpomínky na gymnázium a radosti mládí, na krátké sukně, tlusté punčocháče, černé boty s okovanou špičkou a další nevkusné aspekty pu- a postpu- bertálního věku. Samosebou taky vůni první ranní cigarety na mostě s Hennou Fennou, tóny Sheryl Crow a Cranberries, odpor k chemii a srandu při kradení svačin Radka Helekala a záškoláctví v Jaltě. Kolik piv a červených Peter jsme tam zkonzumovali.... Jací jsem byli. 
Většinu času jsem velice spokojená s tím, že už vlastně všechno můžu, že už se nezodpovídám prakticky nikomu než sama sobě z věcí, které nějak dělám, že jsem už dost stará na to, abych si vybrala lak na nehty, koupila si drahou rtěnku, nebo zmlátila vlastního syna, toho času poněkud klackovatějícího. Většinu času. A pak si vzpomenu, jak to bylo všechno jednodušší, když byl člověk sám za sebe a musel chodit domů v určitý čas a musel se učit a ukazovat vysvědčení, jaké to bylo, když za mě rozhodovali jiní a já jsem jen mohla držkovat, že rozhodli špatně. Jaké to bylo, když jsme něco museli a ne mohli dle vlastního uvážení.
Ruku v ruce s výše uvedeným si taky člověk vzpomene, jaké to bylo mít tělo pružné, krásné, bez stařeckých projevů stárnutí pleti, bez povislé kůže na různých tělesných partiích, jaké to bylo, když jsem mohla nosit sukně sotva pod zadek, jaké to bylo myslet si, že mi nikdo neodolá, jaké to bylo myslet si, že si s "klukama" můžu dělat co chci, jaké to bylo nedbat jejich citů a "zlomených" srdcí, jaké to bylo, když se mě někteří báli. Což je dodnes úsměvné, dnes však nějak posmutněle úsměvné.  A nemám daleko k prohlášení kopírující výrok mého muže: "to tenkrát v devadesátým sedmým, když jsme hráli ligu", tenkrát to bylo tak nějak všechno jiné a snad se zdá i lepší.
Humor mi dnes schází, dost možná i pod vlivem teskné písně paní Heleny, která rozhodně proces stárnutí nezvládla, a jaká to bývala krasavice!, možná že strach z toho, co bude, jak se proměňujeme v čase a časem, možná obava z toho, kam kráčíme a hlavně proč, .... No nic. Myslím, že mi moc nechybí k tomu, abych se rozbrečela a to nemá vůbec žádný význam, když to nikdo nevidí. Dost možná, že tohle celé plyne z emailu tety Báry, na kterou sice nevzpomínám dnes a denně, ale když už, tak vždycky se zrakem zamženým. 

Tolik blitek takhle při pondělku, myslím, že tratím nejen sluch a zrak, ale i mozek. A sakra doprdele tělesnou kondici!

Zdravím Vás, kornatějící matka, pusenku tetě Báře (čteš to vůbec???)

5 komentářů:

  1. Tóó jóó, klackovitá jsi teda byla (že by ses dnes potkávala se svými geny?). A bylo Tě všude plno. Na stužkováku starších ročníků (?) v jsi lítala Národě v černých šatech pod zedek ....... a určitě sisi musela připadat děsně dospělá. A tak je to správné. :-) Kde jsme byli my........(ale to už se opakuju). 71

    OdpovědětVymazat
  2. Zuzi já kdbych šla po tom pátku běhat tak mě odvezou. ale včera v podvečer to bylo fakt dobry. Kup si pás a běž, jsi krásná! ;-) eR

    OdpovědětVymazat
  3. Vážená eR, vážený 71,
    při dnešním zataženém dni vám upřímně děkujeme za komentáře, které vkládáte, znamenají mnohé.
    Podpora běžcova je velmi milá (eR, co za pás si mám koupit? nemám prachy, ale jestli budu potom krásná, tak to rozmyslím...), setkání s minulostí je mnohdy poněkud rozpačité, protože tak nějak člověk počítá, že je to už tak dávno, že si to nikdo přece nemůže pamatovat.
    Ať tak nebo tak, jsme rády, že někdo překoná své důvody proč nic nenapsat a napíše.
    Piště dál, těší nás to!
    Přejeme pěkný den, Vejce

    OdpovědětVymazat
  4. Zuzi no přeci ten na hrud, srdeční, frekvenční :-) představ si, já jsem si včera dala 13km! :-) jaksi jsem furt běžela a nechtělo se mně zastavit :-) tak se jdu ted za odměnu opít :-) čao

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. masakr moto pilou, 13 je krása, já stále v rozběhu po nemoci, slabých 7. Ale jednoho dne tě doženu!

      Vymazat