sobota 12. ledna 2019

Tři *** zdar!


Lyžovala jsem – po dvaceti letech – ve Stříbrnicích, kde v našem termínu nebyl nikdo a nic kromě sněhu a nás. Pět dní jen my čtyři.


Pobyt v Liberci a Štědrý den. Jezdím tam na Vánoce ráda, protože nemusím skoro nic.


Na Boží hod k našim. Kdyby to nebylo přes celou republiku, bylo by to příjemnější, ale dá se. Naše rodina je čím dál větší a čím dál hlučnější. Letos jsem úplně nestíhala držet krok a hlavu nad vodou.

Mezičas doma. Zabydlela jsem nový bufet. A trochu uspořádala knihovnu. Vážně potřebuju další, kapacita té první, co byla projektována na dožití, se limitně blíží nule.


Silvestr se sousedy. Fajn. Spousta tance, hudby, pití a žrádla. Výhoda sousedského Silvestra je v tom, že nemáte koho štvát hlukem – všichni hlučí s vámi.

Povánoční chvilka tvoření. Moje tchýně to označila za moderní výšivku. A mě to potěšilo.


Závěrem oběd ve městě s Pepe. Ustanovily jsem nový typ dne. K-K-K. Kosmetika, kabelka, knihkupectví. Na kosmetice jsem byla sama, kabelku jsem si koupila kvůli Pepe, v knihkupectví jsem v regálu se slevami vysanovala Ježíškův podraz – nedonesl mi téměř žádné knihy. To bylo zklamání; asi usoudil, že jsem nebyla dost hodná. 

A tak jsem rozečetla knihu Neopouštěj mě od Kazuo Ishigura, což je nobelista, kdybyste nevěděli stejně jako jsem nevěděla já.


Dostala jsem bájo věc. Knihář. Mají super stránky! Ishiguro bude první, kdo se v něm ocitne. Je to právě ta kniha, která do Kniháře patří.



Předsevzetí do nového roku různá. Různě tajná. Veřejné nechť je, že poběžím.
Teď už zpět v práci. Bahno není, je sníh. A zima.
-vM-